Jak na ryby

Blíží se doba dovolených, nastal čas teplých letních večerů a úchvatných východů slunce,- čas provonělých luk a lesních mýtin a pro značnou část našeho národa i čas rybářského šílenství. Sezona je v plném proudu, člověk neví, kam dřív, jestli na dravce, na pstruhy, na úhoře, nebo na plavanou pod jez. Po kolena ve vodě, na jemné nářadí tahat půlmetrové parmy, kilové tlouště či obří plotice? Věru, těžká volba!

A což teprve chytit pořádného kapra! Bojovníka, který nemá na udici konkurenta a stal se pro řadu našich sportovních rybářů úlovkem číslo jedna? Je sice pravda, že býložravý amur, ryba vysazená do našich vod poměrně nedávno, si v bojovnosti a síle s naším krasavcem moc nezadá, ale přece jen ruku na srdce – kapr je kapr! Kolik oslavných ód, článků, fejetonů, básní a esejů bylo již napsáno na téma „KAPR a člověk“! A přece, když zaseknete pořádného šupináče a on se rozjede s nebývalou silou k vyrovnanému zápasu o svou svobodu, naviják zpívá, prut jen zvoní, vlasec řeže vodu a kolegové na břehu blednou závistí – tu nastává chvíle, kterou by žádný rybář nevyměnil ani za pytel zlaťáků, souboj s životním kaprem!

Nelze popsat, co se odehrává v dušičce pravověrného šílence, zvaného rybář. Adrenalin, endorfi ny, kortikoidní steroidy a další a další hormony, vyplavované do krve člověka s prutem změní každého v blaženou bytost, která se konečně dočkala – na prutě je ON – král našich vod a je jen na nás dokázat všem kolem, manželce, dětem, tchýni i tomu protivnému chlapovi, co chytá o pár metrů dál, že já jsem ten, co umí, co dokáže, co vyhraje, co je nej, nej, nej …..! Pomiňme možnost, že nezvítězíme my, ale ryba (to si nikdo radši ani nepřipustí, ale stává se to dost často, ale určitě ne nám!) a když po vyčerpávajícím boji je kapr na břehu, změřen, potěžkán, vyfocen a patřičně všemi kolem vyhodnocen jako nejkrásnější, co se tu kdy chytil, pak nastává zklidnění. Nastupuje pocit vítězství a blaha, které musel určitě zažívat už člověk neandrtálský, když se mu do jámy podařilo ulovit obzvláště tučného a pohledného mamuta. Jsme prostě lovci – máme to v genech!

Co dodat, slova selhávají! Jsme hrdiny okamžiku, hrdiny dne a možná i vstoupíme do legend a bude se o nás vyprávět u táborových ohňů. A my? Zítra opět k vodě, co kdyby přišel macek ještě větší a ještě krásnější, než ten dnešní (pokud je to vůbec možné)!

A na co, že jsme ho vlastně chytili? Budete se divit, ale pochopitelně na háček a na kousek drátu, na takřka geniální zařízení zvané „SRKAČKA“. Neselhávající, nenahraditelné, jednoduché a každému dostupné krmítko s napevno navázanými háčky! Převrat v dosavadním ponětí chytání ryb. Ale o tom si povíme příště. Budu se těšit.

Ing. Karel Drbohlav